STĚHOVÁNÍ!

11. září 2014 v 18:18 | Venouš
Jak jste si mohli povšimnout, tak jsem poslední dobou nějak nepsala. Ale to je teď asi naprosto jedno. Tedy myslím. A tak vám tedy oznamuji, že na mém novém blogu už je všechno vysvětlené a tak doufám, že nikomu nebude vadit, že jsem se prostě přestěhovala.

http://shiayamanake.blog.cz

 

Black Veil Brides- Faithless (Nová píseň a album 2014)

11. září 2014 v 16:14 | Venouš
Black Veil Brides v létě (tedy alespoň myslím, že to bylo v létě) oznámili, že pracují na nové desce. Na YouTube.com umístili pár upoutávek ze studia, kde jsme se mohli dozvědět o co vlastně jde. Každé album Black Veil Brides pojímá něco naprosto jiného, Set The World On Fire (Album) zní naprosto jinak než Wretched And Divine: The Story Of Wild Ones, ke kterému byl natáčený i film The Legion Of The Black. A také jejich čtvrté album zní naprosto jinak, než ostatní.

Andy Biersack v tomto albu zdůrazňuje svůj hluboký hlas a jak můžeme usoudit z jejich první písně, že se soustředí na perfektní ukázku, jak jsou talentovaní nejen hlasem, ale i jak umí zahrát na bicí, kytaru. I když se může zdát, že to všechno zní naprosto stejně, tak ne. Wretched And Divine: The Story Of Wild Ones bylo spíše zaměřeno na klasiku. Každopádně můžeme z první písně, co se k nám dostala, usoudit, že Black Veil Brides IV je spíše dynamické, hodně melodické album.

A tak vám tedy přináším ukázku, jejich píseň Faithless. (Ačkoliv už byla zveřejněna píseň Heart On Fire, pořád platí, co jsem napsala)




Jak se vlastně cítím?

10. září 2014 v 15:37 | Venouš
Všichni si myslí, jak ještě existují lidi, kteřím se dá věřit. Ano, možná sem tam někdo existuje, z těch několika desítek lidí na celém světě. Nebo si snad myslíte, že je to psycholog? V žádném případě. Už jenom ta věta "Slibuju, že to nikomu neřeknu" svědčí o tom, že to je podrazácká svině (Omlouvám se za své přehnané vyrázy). A to proč jim nemáme věřit? Ona si to musí zapsat, potom to uvidí doktoři a řeknou si, že jsem jeblá a strčí mě na psychinu. A to mě ani neviděli více jak třikrát, to vám přísahám.

Nebo třeba rodina. Takhle blbá zase nejsem. Tedy alespon pokud mluvím o naší rodině. Já se jenom bojím říct to, že mi dneska není dobře, protože oni by mi nevěřili. Já vím, nejsem člověk, kterému se dá ve všem věřit a sem tam něco není z mojí hlavy, dokážu si vymýšlet, dokážu zamaskovat pravdu tak, že si všichni myslí, že je to pravda. Jako třeba s úsměvem. Nikdo se mi moc do očí nedívá takovým způsobem, že by mi viděl emoce, a tak proto vždycky nasadím ten svůj už hodně známý falešný úsměv.

Je to až zajímavé, jak vidím ty lidi, co si myslím, že jsem naprosto v pohodě. Jak mi závidí, co mám, že mám co chci. Samozřejmě, že v tom jsou nějaké výhody, naše rodina není vyloženě chudá, můžeme si dovolit dost věcí. Samozřejmě, že vím, že se mám jako prase v žitě, ale moje jizvy tomu moc nenasvědčují. A to teď nemluvím o tom, že se naši hádaj, to se hádaj každí třetí. Ale mluvím o svém bloku v hlavě. A taky o tom, jak mi všichni říají, jak to musím překonat. Jak si všchni myslí, že jim na mě záleží a e tu se mnou vždycky budou. A v tom je ten problém. Já see citím sama i ve skupině svým podělaných kamarádů.

Je to až k pláči, jak si všichni myslí, že v noci spím, jak si myslí, že nemusí tady pro mne být ve tři ráno, kdy se mi chce brečet mnohem víc než kdy před tím. Jak mi všichni říkají, že jim můžu kdykoliv zavolat. A pak se pokouším dovolat kamarádce ve tři ráno, protože si potřebuju promluvit a ona to prostě položí se slovy "Proč kurva voláš?" A pak že jí mohu věřit, že tu pro mne bude vždycky.

Někdy si říkám, že si nastavím kameru v noci na sebe a natočím se. Nahraju svůj breakdown, aby všichni viděli, že i ti lidi, co se mají dobře dokážou mít život na hovno. Ale ano, on by mi nikdo nevěřil, protože by si mysleli, že si přivolávám pozornost. To, že se zamykám v pokoji, když chci být sama a udělám si novou ránu, znamená, že potřebuji pozornost? Když první myšlenka, co se mi dostane do hlavy, poté co vstanu, je "Už to dál nezvládnu", je prostě jenom pitomá myšlenka a vy prostě řenete "Hoď to za hlavu"? Když už nevím, co mám dělat a brečím na veřejnosti, aniž bych chtěla je prostě přivolávání pozornosti?

Nejen že tohle je co si myslím poslední dobou, ale co se stává více lidem? Furt jenom samé "Vždyť se máš dobře" a nebo "Já bych se radovala z toho, co máš". Jasně, vem si mou hlavu a před očima se ti zatemní takovým způsobem, o kterém se ti ani nezdálo. Nechám tě postavit se před zrcadlo, dívat se na svůj odraz mýma očima, a budeš se nenávidět, bude se ti chtít zvracet, brečet. Nechám před tebou žiletku, na kterou se budeš dívat mýma očima a ucítíš ten pocit, jaký jsi ještě nikdy necítila. Stačí jen pět minut a bude se ti chtít brečet jako nikdy před tím. A potom si teprve řekneš, že jsi ráda za svůj vlastní život.

Ale to nejhorší, na co pomyslíš, když ti přenechám své myšlenky, tak bude strach z toho zavřít oči, bude se ti chtít zemřít, budeš chtít utéct od reality nebo od sebe sama. Nebudeš moct spát, ani posrané prášky nebudou fungovat, budeš se cítit jako vězeň. Budeš bojovat s myšlenkama, co se ti vrhají do hlavy. Zjistíš, že ty myšlenky nikdy nespí, že jesiné monstrum, co existuje, tak je v tvé hlavě. A budeš se cítit sama. A to je teprve problém.

Přestaneš často vnímat, každé slovo, co se ti řekne spolkneš jako hladový vlk a tvoje hlava si ho uloží. Bude se ti chtít z toho brečet, bude se ti chtít to z hlavy vymazat, ale nepovede se ti to. A nakonec zjistíš, že s tím zápasíš deset minut, zatímco na tebe někdo mluví. Podíváš se na něj a jen prostě sklopíš hlavu znova. Začneš se omlouvat i za věci, které nejsou tvoje chyba. Začneš se omlouvat jen za to, že něco někdo udělal špatně. Budeš si brát všechno k srdci, budeš přehánět, budeš přemýšlet až moc a příjde ti toho strašně moc. Nebudeš se moct soustředit na nic jiného než na své myšlenky a často se v nich budeš ztrácet. Budeš se dívat do prázdna, aniž by jsi věděla, že tvoje hlava přemýšlí, nebudeš ani vědět nad čím.

Bude se ti chtít křičet, budeš chtít svou bolest vykřičet do světa, ale jediné, co uděláš je, že se usměješ a skryješ tu bolest. Budeš dělat jakože nic. A potom se doma zhroutíš, začneš se neovladatelně klepat a když přijde rodina domů, tak se sklidníš, utřeš slzy a prostě se zase usměješ. Budeš unavená žít a nebude se ti chtít vstát z postele. Všechno, co se ti bude chtít je zemřít, ale budeš se bát, že v sebevraždě selžeš a tak raději překonáš síly. Ale budeš si myslet, jak jsi neuvěřitelně slabá. Budeš uzavřená někde mezi štěstím a neštěstím, budeš uprostřed ničeho. A to je mnohmem horší.

A tak tě tedy vítám v mé hlavě.
 


Bojím se školy.

31. srpna 2014 v 16:13 | Venouš

Všechno je to v prdeli.

26. srpna 2014 v 19:17 | Venouš
Okay, prvně se vám omlouvám za svou neoznámenou absencí, s tím, že tu prostě nejsem a dlouho asi ještě nebudu. Jsem ráda, že jsem se k tomu vůbec nějak dostala. Takže vám teď a tady říkám: VŠECHNO JE TO V PRDELI.

Ne, nekončím s blogem, ne, nehodlám ho nikomu dát a ano, trochu se jsem si to všechno posrala sama, i když neví jak. Nefunguje mi mobil, odešla baterka a ten sračkoidní mobil nemá cenu dávat do opravny. Dále jsem prosila o mobil tím způsobem, že jsem byla neuvěřitelně nasraná a s mobilem jsem jebla o zem. Tata se nasral ještě víc a chová se ke mě, jakobych byla ta nejhorší dcera na světě. Samozřejmě je schopný to vykřičet do světa.

Potom jsem se asi dva dny nesprchovala, to protože jsem se nedostala ke sprše, protože jsem musela vyhlídat volno. Ani za hovno. Pořád tam někdo byl a potom už kolem jedné ráno se mi opravdu nechtělo. A lidí tam tento víkend bylo jak nasraných. A samozřejmě jsem podle mýho táty jsem prase, co nemá základy v hygieně. A píču mám, kreténi!

Vole, víc nasraná jsem ještě nebyla; kurva lidi, já nejsem jenom špatná. Chci normální život, chci vidět svou přítelkyni a chci, aby můj posraný otec nebyl svým způsobem homofob. Jo, jsem bisexuál a nestydím se za to. Ale bojím se to říct. Říct naší rodině, všude jinde jsem to schopná říct i bezdomovci, nebo i homofobovi, který není v mý pošahaný rodině, ale jinak jsem posaná.

Na píču je můj život. Brácha sice přijel z Číny, ale pořád má nějaké přípomínky, baví se se mnou jako se žákem třetího ročníku základní školy, prvního stupně. A píču, vole! Kurva proč můj život je tak posraně těžký? Svým způsobem bych ráda zpátky na psychinu, ale svým způsobem potom ne. Ale polovina mě jo.

Lidi, jsem kurva nasraná a nedostanu se na internet. Další týden nebo dva ani za hovno, píčo. A k tomu sexuální peněženka... Otevřu ji a PÍČU vidím. A jebo na to. Prostě na to jebu. Už tak nemůžu....

Další články