Neviditelná

25. dubna 2014 v 12:00 | MeiAri |  Jeden článek, jeden příběh


Je to vůbec možné být tak přehlédnutelná? Proč si mne nikdo nevšímá? Je to snad tím, že jsem se už taková narodila? Proč si mne nikdo nevšímá po tak dlouhou dobu?

Je zajímavé, že ješt vůbec žiju. Když něco ukradnu, tak to nikdo neřeší. Když si od někoho z peněženky vezmu peníze, tak jakoby tam prostě moje ruka ani nehmátka. Když mám hlad, tak nikdo neslýší mé kručení břicha, kdyý jdu spát, tak mi je lavička přítelem. Proč zrovna já?

Jdu cestou k nábřeží a dívám se na všechny lidi, co potkám. Ani nevím kolik je hodin, vím, že je ráno. Lidi se na mě ani nepodívají, jakoy viděli přeze mne. Je mi strašně do pláče. Vlastně o mne neví vůbec nikdo. Ani jeden jediný člověk. Matka pravděpodobně zapomněla a já se jí ani nedivím. Kolik mi to je let? Sama navím. Nevím ani jaké mám jméno, poud vůbec nějaké mám...

Pochybuju, že by o mne někdo věděl. Vždyť jsem od malinka kradla a nikdo se o mne ani jednou nezmínil. Jakoby si toho nevšímali. Je to smutné, že jsem zrovna já dostala sem, na nejhorší živobytí. Jak asi vypadala moje matka? Jak asi vypadal můj otec? Chtěli mne rodiče vůbec? Měli peníze na to, aby mne vychovávali?

Jestli se mne někdy někdo zeptá "Co víš o sobě" tak moje odpověd bude pravděpodobně, že jsem holka. Neumím psát, číst a ani počítat. Nikdy jsem do školy nechodila a bůh ví, jestli se na školu někdy dostanu. Jediné, co vlastně umím je moje řeč a umím tančit. Často si jen tak zajdu do parku a zaposlouchám se do hudby, která vyhrává z mobilů některých lidí a prostě tančím.

Proč mne lidi nevnímají? Proč jsem tak neviditelná? A co se stane, když vrazím do nějakého člověka? Všimne si mne? Co na to řekne? Můžu to zkusit. *Drc*

"Co to? No fuj. Špíno jedna! Co si to dovoluješ ty fetko!" Zakřičí žena a několik lidí se otočí. Já jen sklopím hlavu a rozpláču se. Žena na mne křičí a já se jen krčím a slzy mi tečou proudem. Proč se ke mne tak hnusně chová? To opravdu vypadám tak nechutně? To jsem tak škaredá? Nebo jsem snad tlustá? Co když jsem udělala chybu? Udělala jsem ji. Jako každý den.

"Omlouvám se, nechtěla jsem vás podráždit..." Řekla jsem a utekla pryč. Běžím po tom chodníku a seběhnu dolů k řece. Tam vede jedna cestička, která vede do krásné zelené krajiny. Ale já teď nemám čas se ničím zaobírat, jenom běžím, co mi nohy stačí. Běžím a běžím ani nevím jak dlouho, ale dech mi už dochází a tak zastavím a kolena se mi podlomí. Těžce dýchám a moje mysl se pomalu vytrácí.

Však po chvíli se vzpamatuju a přejdu dolů k řece. Jednoduše naberu trochu vody do ruk a napiju se. Neřeším, co to je za vodu. Stejně nevím, co jiného bych měla pít. Nezasloužím si pít pitnou vodu. Ale proč mne tyhle myšlenky najednou berou? To mne tak rozhodila ta žena? Když ale potom uvidím na druhém konci dívky, které se mi smějí.

Po chvíli si uvědomím, že si mne fotí a tak se rozběhnu dál. Běžím a běžím, když v tom najednou zjistím, že cesta končí. Jedna velká hráz přede mnou. Vyjdu kopeček a vydám se po normální asfaltové cestě. Běžím dál a pak se objeví hnusný kopec. Zastavím a popadám dech. Nikdo si mne zase nevšímá. Nikdo.

Pomalu se vydám nahoru a opět si všímám lidí, co jdou kolem. Jsou tak šťastní a vypadají jako normální lidi s domovem a rodinou. To mne dohnalo k pláčí a tak se zase vydám na cestu, ale tentokrát běžím.

Vyběhnu nahoru a sotva popadám dech. Nohy se třesou a já pomalu jdu směrem k jakémusi mostu nebo co to vlastně je. Chytnu se záradlí a podívám se dolů. Je to obrovká výška. Vyšší než jsem kdy u mostů viděla. A pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně na hrázi. Na hrázi, která nás chrání před povodní.

Co když skok dolů ukončí moje trápení? Pomalu překročím zábradlí a lidi si mne pomalu začínají všímat. Já si stoupnu zády k volnému vzduchu a držím se zábradlí. Lidi se pomalu začínají shromažďovat u mne. Někteří se dívají dosti vystrašeně a někteří znechuceně. Proč jsem se musela narodit zrovna já? A měla jsem se vůbec narodit?

Je tu čím dál víc lidí a já už pomalu neudržím. Ale zatím to hodlám ještě vydržet. Čekám, jestli je tu někdo, kdo by se mne zastal. Ale vidím nikoho. A tak moje ruce pomalu povolují a lidi se začnou dívát velice vystrašeně. Však já si podřepnu a zavřu své oči. Po chvíli už nastane jeden z okamžiků, na které teď čekám. Čekám dlouho. Podřepnu si víc a... Skočím.

Otevřu oči a vidím, jak se na mne lidi dívají. Po chvíli však tma...
-------------------------------------------------
Já vím, drastická povídka, ale jenom mě to prostě napadlo a co mou hlavu napadne, to má ruka napíše. Snad se vám líbí :D NEKOPÍROVAT A NEUPRAVOVAT.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 theworldinsidemyhead theworldinsidemyhead | Web | 16. května 2014 v 13:38 | Reagovat

oooo piš víc takovýhle příběhů ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama