Plyšová opička nikdy nezradí.

11. dubna 2014 v 17:48 | Red Rose Lady |  100 a více věcí o mém životě
Taky se vám často stává, že máte obrovský Break Down a vezmete si plyščka a pevně ho obejmete? Přesně od toho je tu moje opička, která m ještě nikdy nezradila. Ta opička, co mi dokáže pomoct, když mi hlava málem puká plnostní nebo když je nějaká špatná novinka, že které se mi málem zastaví srdce.Přesně od toho tu je ta malá nezbednice, vždycky ji obejmu a schoulím se do klubíčka na posteli, poslouchajíc hudbu. Taková malá věc a jak dokáže uklidnit... Je to takový můj miláček :) Mám ji dva roky a ještě ani jednou nezranila. Ani nezradila.

Myslím, že každý z nás měl v dětství spoustu hraček, tedy alespoň většina z nás (ti, co neměli, tak mi je to líto, protože hračky k dětství patří) a rohodně je nosila všude. Teď, když už nastvají roky dospívání - neboli puberta - a většina z nás se hraček a plyšáčků vzdává. Rozhodně by jste to neměli dělat.

Plyšáček je jakousi charakteristikou človka. Jeho nálada se dá vyčíst z toho, jak plyšáčka drží, jak s ním zachází. No a většina boyfriendů svým holkám kupují k růžím obrovské medvědy, protože dívky mají k takovým věcem větší sklony. Dívky mají plyšáčky do vyššího věku než chlapci, někteří dokonce do konce svého života.

Spousta z nás ví, co to je Break Down a ne málo z nás si je dokonce ještě dnes prožívá. Jediná věc, co žádám; neubližujte si, jen obejměte plyšáčka a poslouchejte hudbu. Nebo prostě jen obejměte plyšáčka a vybrečte se z toho. Jenom si neubližujte... Stačí jednou a letíte do nemocnice- psychiatrické. S tím mám vlastní zkušenost a nechtějte to zažít.



Každý z nás, kdo chodí do školy si už pravděpodobně do školy žádné hračky nebere. Asi vám to příjde trapné, že? Jenomže pokud se vám chce pořád jenom brečet a máte ho pořád přitisknutého na hrudi, tak proč si ho nevzít? Není to v žádném případě trapné a nemusíte se bát, že by se někdo posmíval. (Já teda nevím, jak je to na ostatních školách, ale i když mě šikanovali, tak mě s plyšáčkem nechali žít)

I tento článek píšu s mou opičkou na mém klíně. Zrovna dneska jsem ten break down prožila a zrovna když jsem volala mému otci. On už prostě se mnou v kontaktu nebude a místo toho, aby se mnou byl o víkendu, tak si vymyslí nějaký program na Pradědu.

Já jsem s mým tátou vycházela vždycky dobře, ale prostě od té doby, co jsem byla v psychiatrické nemocnici a rozhodla se, že půjdu k mamce, tak se se mnou nebaví. Moje máma říkala, že ho to přejde, že ho zná, ale prostě já už nevím co mám dělat. Prostě se na to vykašlu a nechám ho žít si život beze mne, jeho dcery, kterou miloval.

I když je dneska pátek a každý by měl být rád, já jsem spíš na dně a chce se mi brečet. A tak tisknu opičku na mém klíně a když píšu, tak mi slzy padají po tvářích. Proto se omlouvám za všechny překlepy a chyby v mém článku. Všechno je takové rozmazané.

Dokonce jsem svému otci musela dvacetkrát zavolat, aby mi to vůbec zvedl. A i když mě v telefonu slyšel brečet, tak se zachoval chladně a tak jsem začala brečet víc a on zavěsil. V ten moment jsem si chtěla ublížit, ale vzala jsem svou opičku do náruče a pevně ji objala. A pomohlo mi to.

Myslím, že to hle by mělo pomoct vlastně každému z nás. Všichni si zasloužíme mít veselý život a i když je tu něco hnusného, tak bychom nemli vyšilovat. Plyšáček do ruky stačí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ter Ter | Web | 12. dubna 2014 v 22:04 | Reagovat

jů :) krásný článek!
taky mám svého plyšáka - medvídka :3

2 Angel Angel | Web | 15. června 2014 v 16:25 | Reagovat

Je to krásný a silný článek. :) Taky mám v posteli plyšáka (zabírá asi polovinu mé postele). :D ... Držím ti palečky, aby se tvůj vztah s tátou dal zas brzy dohromady a bylo to aspoň z části tak, jako dřív.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama