Chci křičet

21. května 2014 v 14:00 | MeiAri |  100 a více věcí o mém životě

Postupně se začínám bát, že opravdu spadám zase pod tu kategorii, která je v depresích a nemoná. Přesně tohle poslední dobou citím. Ale proč? Proč je to všechno tak složité a proč je všechno tak hnusné? Proč musí být všechno tak únavné a přesto plné energie? Jsem pomalu tak ospala, že se mi už ani spát nechce. Však jediné, co chci je křičet. Pouze křičet a nic víc. Ale proč?

Právě dnes sem zklamala nejen rodinu, ale prostě všechny. Pořezala jsem se. Prostě jsem to udělala, protože jsem nevěděla, co dál. Ještě teď nevím, co dál. Ale co když všechno zase udělám špatně? Co když se tu něco zase objeví? Je toho neuvěřitelně moc. Navíc ještě problémy nejen moje a tak dále. Já už prostě nevím, co dál. I když se to snažim nějak vyloudit z té svéjí palice, stejně z toho vyjde hovno a maximálně půjdu na záchod.


Je to čím dál horší. Moje tělo teď vůbec nereaguje, jenom prostě píše, co moje mysl říká. Poslouchám sice hudbu, ale proč někdo bezcenný jako já může být v takové výhodě? Proč citově labilní člověk by měl mít vůbec nějaký domov? To je jedno. Radši nebudu nic říkat, protože je to zbytečné.

Jak mám ale přestat myslet na minulost a prostě přestat myslet úplně? Chci být prázdná, chci být bezcitná, abych nemusela už nic cítit, nic snášet a neprožívat tolik mé zamilování, mé pády a prostě všechno. Chci prostě zmizet, chci prostě zemřít. Ale já vlastně nechci. Já už ni nevím, co chci. Je to prostě těžké!

Ta bolest je čím dál větší a méně snesitelná. brečím. Brečím, co nejhlasitji to jde. Ale křičet nemůžu. Proč nemůžu křičet, když vlastně chci? Proč křičet, když jsem takový ten splachovací člověk, co všechno snese, podle doktorů? Proč mám být já ta splachovací, když už jsem se po návratu z psychiatrické nemocnice třikrát pořezala? Připadám vám jako splachovací člověk? Bojím se.


Pomalu se začínám bát, že zase ěkdo pozná, že vlastně nejsem tak v pořádku, jak si někdo přál. Jenom jednu věc potřebuju. Vykřičet se. Vykřičet tu bolest i když vím, že mi to bude k ničemu jáá si zase lehnu do postele a budu předstírat, že spím, když mě matka kontroluje, po tom, co jsšm se vrátila.

Mám dojem, že jsem toho napsala už hodně. Možná až moc, víc než by bylo dobré. Tak já se zatím loučím :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 theworldinsidemyhead theworldinsidemyhead | Web | 21. května 2014 v 14:29 | Reagovat

Drahoušku, je mi skoro do breku když to čtu :-(. Mrzí mě,to. Všechno, co se ti kdy stalo špatnýho, všechno mě to mrzí i když to vlastně vůbec nevim.
Kdybys někdy chtěla někomu se vypovídat tak můžeš mě, kdykoliv. Napiš si a já bych ti poslala kontakt na sebe. třeba mail nebo něco. Hlavně neumírej. Potřebuju tě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama