Proč falešný úsměv?

12. května 2014 v 14:00 | MeiAri |  Úvahy
Je tu jen jedna věc. Jedna věc, co mne vždycky dokázala jednoduše se podívat do očí lidem. Úsměv. Jak zjistíme, že ten úsměv je pravý? Jak zjistíme, co ten člověk prožívá za dobu? Prostě co se dokáže schovat za úsměv?



Mnoho lidí si nevěří, mnoho lidí by k sobě neřeklo jediné pěkné slovo. Někdo se zase topí v depresích a neví, co má vlastně už dělat. Někdo se topí v problémech svých rodičů (děti) a někdo prostě neví co dál. Je tu spousta důvodů proč se člověk cítí na dně. A přesto se odhodlá usmát.

Je to mnohdy euvěřitelně těžké, protože uvnitř je něco jako emocionální výbuch. Výbuch, který ve vás míchá emoce, jste šťastní, ale zároveň jste ti nejsmutnější. Cítíte se dobře, ale stejně jste totálně na dně. Chcete se smát, ale přeci jen brečíte.

Mnohdy když se někdo falešně usměje, tak to končí smrtí. Končí to sebevraždou, protože ten někdo potřeboval někoho, kdo by poznal jeho trápení, ale nechtěl, aby to byl někdo, kdo tomu nerozumí. Chtěl někoho, kdo ho obejme i když řekne, že se v noci pokusil podřezat se, ale nebylo to dost hluboko. Ten člověk potřeboval někoho, kdo by se na něj usmál a řekl "Vždyť my jsme kamarádi, můžeš říct všechno". Ale nikdo takový se neobjeví. Pak je toho na člověka mnohem víc a víc a pak to prostě nezvládne.


Proč se tedy smějeme i když nám je nejhůře? Je to snad proto, že jsme natolik blbí lidi nebo prostě potřebujeme pravého přítele? Určitě potřebujeme někoho, kdo prostě řekne "Co se děje" i když se smějeme. Prost se podívá do našich očí a pozná onen problém. Co když je to otázka nekolika hodin nebo dokonce i minut? Co když je ten člověk rozhodnutý spáchat sebevraždu? Možná, když si ho vyslechneme, tak by možná odložil onu smrt na jiný den.

Spousta lidí nepozná onen smutek v očích. Někdy je to výhodou, ale někdy je to otázka života a smrti. Proč se tedy pořád jen díváme na ty odporné falešné úsměvy a nepodíváme se pořádně tomu člověku do očí? Proč jen čumíme ne tu bradu, na ty rty? Je tohle normální?

Vidím smích a tak je všechno v pořádku. Ne. Není. Je to všechno jenom v očích, tam vysčtete všechno. Tak proč si nedáme říct a nepodíváme se tedy do nich? Je to snad tak těžké podívat do očí? Vždyť jsou jenom o něco výš než pusa? Je to tak namáhavé pohnout očima?


Někdy smích a úsměv volá o pomoc. I když je to velice nepřirozenou cestou, tak prostě volá o pomoc a potřebuje ýt vyslechnut. Ale nikdo na to neslyší a v tom je jeden obrovský problém. Neuvěřitelně obrovský problém, který nás nutí se zamyslet nad věcí. Protože některé úsměvy jsou "Prostě mě nech umřít". Jak se tedy má potom žít?

Jsem doma sama, brečím co nejhlasitěji umím. Ale rodiče, tedy mamka příjde domů a já prostě utřu slzy a můj úsměv nechá mamku věřit, že je všechno v pořádku. Sice moje ruce už zdobí jenom jizvy, tak pořád jsou tu všechny vzpomínky, které mi povypráví celý můj životní příběh. Každá jizva má svůj vlastní a originální příběh. A v tom je ten problém. Nikdo si ho nevyslechne a v ten moment to dusím celé v sobě.

Neuvěřitelně mnoho bolesti a my to všechno dusíme v sobě. Proč? Proč nedokážeme dát najevo bolest, která nás trápí víc než cokoliv jiného na světě? Proč se nedokážeme projevit? Protože jsme natolik pobláznění, že se bojíme? Chce se mi brečet. Máma je doma. Co udělám? Nechám to na noc. Je to příšerné, jak to dokážeme v sobě dusit. Je až děsivé, jak dokážeme býtsilní i když ve skutečnosti nejsme.


Blázníme z toho, co se vlastně děje. Divíme se, že když mnohdy brečíme, tak tu nejsou žádné slzy. Řveme proč jsme tak blbí. Tak proč se tedy tak blbě usmíváme a necháváme všechny věřit, že je nám fajn a že štěstí přeje? To už nikdo neví...

Pomalu to vzdáváme, den po dni jsme slabší a slabší, ale přesto to nedáváme znát. Proč tedy tolik usílí o úsměv, když jsme vlastně zlomení? Je toho moc na malou hlavu, ale přesto se v tom topíme dál. Je to čím dál horší a horší, přesto naše mysl nepřestává. Nepřestává se topit v tom všem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Desirée Lydon Desirée Lydon | Web | 12. května 2014 v 17:35 | Reagovat

Krásně jsi to napsala. I já někdy naoko předstírám, že je všechno v pohodě. Nejde tedy o sebevraždu, ale prostě se cítím kvůli něčemu mizerně. Není to přirozené, ale mé problémy stejně nikoho nezajímají.

2 theworldinsidemyhead theworldinsidemyhead | Web | 12. května 2014 v 20:44 | Reagovat

Taky jsem byla taková, nemyslím to zle, ale byla jsem na dně, řezala jsem se a brečela každou noc, jenom proto, abych se druhej den mohla smát. Ale přešlo to, našla jsem si něco co mě baví, co mi dodává sílu. HUDBU. nevím jestli to pomáhá jenom mě, ale stačí mi jedna písnička a už je mi dobře. Hodně mi taky pomohly knížky...
Kdybys chtěla někdy něco někomu říct, klidně to řekni mě. Někdy je jednodušší říct svoje tajemství a pocity někomu koho neznáš něž tomu, kdo je ti blízký. :-)

3 DorkaJ. DorkaJ. | E-mail | Web | 20. května 2014 v 14:09 | Reagovat

[2]: S tou poslednou myšlienkou súhlasím. Pretože ono je tam nejaká istota, že ten niekto cudzí nepozná ľudí, ktorých by človeku s vedomosťou ktorou sa mu zverí mohli ublížiť. Neraz som mala plnohodnotnejšie konverzácie s ľuďmi o ktorých som vedela, že ich už nikdy v živote neuvidím. Prirodzene len konverzácie o pocitoch a podobne, nič osobne osobné :-)
Čo sa falošného úsmevu týka, ono kedysi som sa k nemu uchyľovala v podstate z obáv, že by ma mohli zaškatuľkovať ako: "tú uzavretú introvertku", respektíve som chcela aspoň predstierať, že patrím k tým "normálnym", takže to v podstate chápem. No sčasti si myslím, že je to vec ktorou si treba prejsť a zvíťaziť. Našťastie patrím k tým šťastnejším, ktorí to dokázali v čas.
Lenže s ľudskou zaslepenosťou toho veľa nenarobíme, najlepšie však bude ak si každý uprace pred vlastným prahom a bude ten kto toho druhého pochopí, respektíve ten kto sa pozrie aj do očí.
Lenže ľahko sa to hovorí. :-x

4 DorkaJ. DorkaJ. | 20. května 2014 v 14:15 | Reagovat

[3]: Na niečo som zabudla. Nie som si istá či tie obrázky sú z tvojej "dielne" ak áno tak sa ospravedlňujem, no v inakšom prípade som akosi nenašla zdroje. Nechcem mudrovať, len do budúcna by ti ako sama iste vieš mohli niektorí vytýkať chýbajúce zdroje cudzích obrázkov. No dobre už som sa rozrečnila jaj :)
Pekný deň.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama