Jak se žije s monstrem v hlavě aneb co to se mnou ku**a je?

22. června 2014 v 17:12 | Venouš |  100 a více věcí o mém životě
Představte si, že stojíte před zrcadlem v koupelně a držíte v ruce žiletku. Klasikou žiletku, řekněme značky ASTRA. Chcete se neuvěřitelně moc pořezat a myslíte si, jak to nezvládnete. A pak odoláte. Je to naprosto překrásný pocit. Včera večer, než jsem šla do vany, tak jsem držela v ruce žiletku a chtěla jsem udělat novou ránu.
Život je strašně těžký, když si uvdomíte, že jste vlastně tak trochu nemocní, protože si myslíte, jaká je to úleva, když se pořežete a vidíte tu všechnu krev téct ven. Jak vám dělá dobře, když se jenom na to podíváte a je vám dobře, když ta krev jde vlastně od srdce, které je tak neuvěřitelně zlomené a vy už vlastně ani nevíte co máte dělat, a tak řežete dál a hlouběji s každou novou ránou. Je to příšerné.


Jenom to celé rozhodování, které se odehrává ce vaší hlavě. "Pořežu se. Ne nepořežu. Dokážu to? Ne nedokážu." Pořád dokola jedno a to samé. Bojíte se, jak se to těžké a jak to nezvládáte, ale pak zjistíte, že máte větší moc než kdejaká žiletka, kterou ukradnete ze strouhátka, koupíte si v obchodě. Zjistíte, jak se najednou prostě máte rádi jenom proto, že jste se nějak překonali. Ale další den je to stejné. Znovu a znovu nějaké rozhodování. Pořád dokola, každý den a pak už nemáte sílu ani na to a pořežete se. Je to strašně těžké se jen udržet.
Já už se snažím tolik dní, ale stejně mě to láká čím dál víc. Ale držím se. Jste v depresích, máte noční můry, potápíte se a vidíte všechny, jak dýchají, normálně dýchají bez potíží. Vidíte všechny smát se, jako by to byl jejich poslední den. A pak si uvědomíte, že na ten den vlastně čekáte vy. Uvědomíte si, že vlastně lžete každý den jenom tím, že se usmějete. Nechcete, aby někdo věděl, jak se máte.

Když se najednou ocitnete v psychiatrické léčebně a tam se vás ptají, jak se máte a vy jste tak zvyklí lhát, že lžete i tam. Tam se shodnou na tom, že jste naprosto v pořádku a opouštíte to tam jenom s nějakými léky prosti myšlenkám na sebevraždu a sebepožkozování. Po několika týdnech zjistíte, že ty léky nezabírají, a tak se snažíte je vysadit. V noci skoro nespíte.


Takhle vlastně žiju já. Jak by jste se cítili, kdyby jste tohe všechno zažívali každý den? Jsem unavená, ale nemůžu spát. Chce se mi brečet, ale nejsou tu žádné slzy... Jaké by ro vás bylo, kdyby jste zažívali tohle?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 22. června 2014 v 21:20 | Reagovat

Pořád dokola: Žádný blbost jasný?
Je tu spousta lidí, co tě potřebuje. Včetně mě.
A budu se tě snažit držet zuby nehty a nepouštět tě, až do konce. I kdyby to trvalo celý můj život.
Ať už to znamená konec můj, nebo tvůj. (stejně všichni chípnem, ne? ale ne teď. takže žádný blbosti.) Děkuju.

2 Rainne Rainne | Web | 22. června 2014 v 21:56 | Reagovat

Chápu tvoje pocity. Bývala jsem na tom podobně. A řeknu ti, že už to, že si člověk s tou myšlenkou pohrává, je špatně. Neodsuzuju nikoho, kdo to dělal nebo dělá, protože vím, co to je. V článku píšeš, že váháš udělat/neudělat. Myslím, že tady ti s tím nikdo neporadí. Pokud to chceš udělat, tak to uděláš a nebudeš se nikoho ptát jestli můžeš. Ano, člověk k tomu vždycky má nějaký důvod. Každý by si ale měl uvědomit, jestli je tu něco, co mu za to stojí. Cokoliv, i sebemenší blbost.. K té léčebně - pokud už se člověk v takovémto zařízení ocitne, neměl by podle mě lhát. Vím, že je to těžké a že se takovéhle věci nezapírají snadno, ale když už by se z toho chtěl člověk vyléčit, tak by to měl skutečně chtít a ne zase a zase dokola lhát.. Jak říkám, chápu tě, zažila jsem to. Asi takhle, musíš sama vědět, jestli chceš pomoct nebo ne. Tečka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama