Monstrum v mé hlavě

18. června 2014 v 17:36 | Venouš |  Téma Týdne
Noc. Bojím se. Proč se bojím? Montrum. To monstrum je tady. Tady, v mojí hlavě. Nemůžu spát. Nemůžu žít. Nemůžu jíst. Nemůžu nic. Jsem jako chodící smrt. Jsem šedá myška, černá ovce, jsem všechno, co nejsem. Zrcadlo. Nikdy dost dobrá. Nikdy dost krásná. Nikdy dost štíhlá. Co mám dělat? Nevím. Co je tu špatně? Nevím. Ty hlasy, ta tma, to monstrum. Mám žít? Žiju vůbec? Co se sakra děje? Nevím, co je tu špatně.



Můj příběh začíná na začátku roku 2012. Jednou se mi zdála noční můra. Bylo tam monstrum. Bylo to strašné, nemohla jsem dýchat...

Procházím tou tmavou ulicí. Je tu tak smutno, tak temto, je tu zima. Bojím se. Co se to děje? Všechno se rozmazává. Je to takové rozmazané, všechno se točí dokola. Přestalo to. Bylo to strašné, chce se mi zvracet, ale nemůžu, co se to děje? Kde to jsem? Chci jít pryč, ale moje nohy se ani nehnou. Je tole v pořádku?
Zkouším křičet. Nic. Zkouším plakat. Nic. Zkouším jít dopředu. Nic. A pak se vynoří ona. Ta příšera, to hnusné, temné a strašidelné stvoření. Moje tělo se ani nehne. Začínám dýchat hlasitěji a silněji. Ta příšera je čím dál blíž, pomozte mi někdo. Snažím se křičet, snažím se řvát. Nic z mého hrdla nevychází. Jenom s otevřenou pusou dýchám.
To monstrum se stále víc přibližuje, ale já se nemohu ani hnout. Najednou cítím, jak mi nco cucá duši. Jak se něco cpe do mojí hlavy. Pořád nic, jakoby to bylo naprosto normální. Drápy se mi zarývají do těla a její rudě zbarvené oči mi vycucávají duši. Ani jediný pohyb, jakoby mě hypnotizovala. A pak mi vleze do hlavy...

Trphnutím jsem se probudila. Byla to ta nejhorší noční můra. Začala jsem plakat a sáhla jsem po noži. Začala jsem řezat svou ruku, docela hluboko na to, že to bylo poprvé. Byla jsem v šoku, bolela mě hlava a cítila jsem se strašně slabá. Zešílela jsem snad?


Po pár dnech se všechno začalo zhoršovat. Moje sny se stále zhoršovaly, každý den byly však svým způsobem jiné. Dokonce jsem si sehlana žiletku, abych dokázala udržet te strach v normě. Každý den jsem se víc a víc. Nešlo to zastavit. Začaly mi znít hlasy v hlavě, ale snažila jsem se to skrývat, ale později začaly sílit. Uzavírala jsem se do sebe čím dál víc a začala jsem se řídit podle těch hlasů. Řezala jsem se, mnohdy jsem zvracela a nedokázala jsem se soustředit na věci, neučila jsem vůbec dobře.

Pomalu jsem to začala vzdávat, začala jsem křičet, šílela jsem. Připadala jsem si jako zbytečný kus zvířete na tomto světě. Připadala jsem si čím dál víc sama a přesto ve společnosti s tím, co mám v hlavě. Nebyla jsem schopná normálně spát, dokonce jsem přestala poslouchat hudbu, protože ty hlasy byly neuvěřitelně silné.

Po dvou letech se všechno zase uklidnilo, ale ty hlasy slyšímm pořád a někdy mám i takové sny, jak mi monstrum leze do hlavy. Snad ty hlasy někdy zmizí úplně. Nikdo o nich neví, tedy teď už vy. Tak snad se to zpraví...


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 18. června 2014 v 18:43 | Reagovat

Tak to je velmi silný zážitek, popravdě bych ani nevěřila tomu, že se něco takového může stát, kdybych si nepřečetla tvůj článek. Já obvykle sny poslední roky nemám skoro vůbec. A když už se nějaké dostaví, tak jsou naprosto nepochopitelné, až psycho-dramatické.

2 theworldinsidemyhead theworldinsidemyhead | 18. června 2014 v 20:46 | Reagovat

Takový sny, že mi někdo leze do hlavy mám pořád. Nesnášim to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama