Sociální fóbie aneb mluvím jenom s blízkými

24. června 2014 v 13:40 | Venouš |  100 a více věcí o mém životě

Každý z nás má někdy panické záchvaty, zrychleně dýcháme nebo jsme nervózní. Ale nikomu se to nestává každý den. Teda někomu jo, ale jsou to případy, kdy má člověk sociální fóbii. Zrychluje se srdce, jsou tu tendence omdlení, zrychleného dechu a prostě zdrhnutí. Strach z mluvení k jednotlivým lidem, mnohdy i samotné rodině, někdy i když je doma sám.
Strach z mluvení k lidem je naprosto normální, ale mít strach z mluvení ke všem lidem, to už o něčem svěčí. Doprovází mě to už nějaký ten rok a není z toho zrovna dvakrát nejlépe. Jenom to pomyšlení, že bych měla s někým mluvit mi naháná husí kůži. Pomalu se začínám bát, že se zavřu do sebe naprosto úplně. A to jenom proto, že jsem se nějak rozhodla.
Bylo to nějak před rokem, rokem a půl. Šla jsem s kamarádkama ve jenomže jak jsme si sedly na schody, tak se k nám přidala parta, kde byli ti nejhorší kluci. A pár holek. Začali se nám smát a moje kamarádky jednoduše zdrhly. Já jsem tam zůstala a snažila jsem se být klidná jak nejvíc to šlo, ale pak řekli něco o mojí rodině a já jsem se naprosto sesypala. Chytla jsem sgresivní záchvat a oni se mi jednoduše začali smát a jeden se na mě tak trochu sápal. No a když mě shodili na zem a jednoduše mě zbili, tak jsem se rozhodla se moc k lidem nepřibližovat. Pomalu jsem se do sebe začala uzavírat a potom jsem zjistila, že k lidem moc mluvit najednou nedokážu. Začala jsem se jich bát.
Jak jsem se začala bavit s pár holkama ve třídě, tak jsem vždycky skončila jako ta, co sedí v rohu a nemůžu se snimi bavit. Je to tak dodnes. A jak mi řekly, že tu nemám co dělat, tak jsem se odtáhla a přestala jsem se ve škole bavit úplně. Sice se se mnou snažily navázat kontakt, ale já jsem vždycky panikařila a utekla jsem pryč. Mluvila jsem jenom se svou rodinou a ve škole poračovalo šikanování mé osoby.
Víte, to že se člověk někdy začne bát s někým mluvit, tak to je naprosto normální. Ale pokud se člověk bojí vždycky a má třeba deprese, tak už je to zase něco jiného. Chodit davem plným lidí a rychle dýchat, dostávat panické záchvaty, brečet. Sedět vedle někoho, klepat nohou, celé tělo see třese. Snažit se s někým mluvit a zjistíte, že dokážete jenom koktat. A nikomu nedůvěřovat.
Nejhorší je, že k vám třeba někdo příjde a začne s vámi mluvit. A pak řekne, že tu sociální fóbii jenom předstírám, abych měla nějakou pozornost. Víte, nic z toho, co píšu na tenhle blog není o tom, abych byla vidět, ale proto, že chci, aby svět (teda ČR) věděl, že i takoví lidi jako jsem já existují. Že existují ti lidi, kteří nenávidí sami sebe, řežou se, snaží se spáchat sebevřeždu, brečí po nocích, zdají se jim noční můry, když teda vůbec spí. Že existují lidi, co propadají depresem a jejich jedinou pomocí je hudba. A jejich jediné uvolnění je si ublížit.
Každopádně musím říct, že tu moc lidí není, co tomuhle všemu rozumí. Určitě si tohle někdo přečte a bude si říkat, co je tohle za shit, ale já prostě nechci, aby tihle lidí dál trpěli. Vždyť i oni potřebují lásku a právě to chybí. Chce to jenom toho člověka obejmout a říct "já tě mám rád". To zvedne náladu, to potřebujeme.
Ale bojím se, že tohle nikdo nevyslyší. Vždyť to ani nejde. Jsou to jenom slova na monitoru, na kdejaké obrazovce. Copak mi nědko bude chtít pomoct? Proboha. Tohle sand ani není pravda. Vždyť ani neumím pořádně promluvit. A když už se rozmluvím, tak mě nejde zastavit, ale všechno to jsou prostě píčoviny. Je to jako jeden kruh.
Sama mluvím otevřeně jenom k pár lidem, skoro všem lžu jenom tím, že se usměju a nikdo se mi nepodívá do očí. Nejsem schpná promluvit a každý mi říká, jak jsem šťastná holka. Všechno, co ale udělám já je, že se usměju. Každý tomu úsměvu věří. Ale když se se mnou snaží člověk muvit, tak ze mě nedostane naprosto ale vůbec nic. Vždycky nco vyžblebtnu, jednoduše zamumlám a odejdu pryč, protože se mi zvyšuje tep a začínám zrychleně dýchat. A takhle je to pořád dokola.
Jenomže poslední dobou se snažím mluvit normálně. Daří se mi oklamávat lidi, ale všechno ve mě je jako po výbuchu, nejsem schpná normálě dýchat, potí se mi ruce, moje srdce bije jako o závod. Ale stejně se s tím člověkem bavím. A doma? Rozbrečím se a nechci už nikoho vidět. Tato praktika se mi nelíbí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lexi Lexi | E-mail | 30. června 2014 v 22:59 | Reagovat

Můžu Ti napsat jen jediné - dá se to zvládnout ;) chce to hodně sil, pomoc odborníků a léků a dá se to. Sama mám úzkostnou poruchu (tzn. nejen sociální fobii, ale i panickou poruchu) už 10 let a díky lékům (které beru víceméně jen když mám horší období) jsem schopná běžného provozu :) střední jsem vychodila individuálně, protože jsem nezvládala být ve třídě s ostatními. Bylo to hnusný, ale teď už jsem vcelku "normální" :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama