Who We Are

16. června 2014 v 20:35 | Venouš |  Jeden článek, jeden příběh
Homosexuální příběh! Kluk x Kluk!



Můj táta, silný křesťan, mi už toho vecpal do života tolik, že už to nemůžu dál vydržet. Musel jsem číst bibli, chodit do kostela a musel jsem hrát ty sporty, které mě nebaví. Třeba basketball, jsem na to moc malý a opravdu mě nebaví běhat za míčem, těžkým jak kráva, a potom se učit posraný pravidla, kterých je jak nasraných.

Alex mě nedávno požádal, abych mu pomohl s jeho akcí kde budou vlastně jenom homosexuální páry. Budou to jeho 16 narozky, tak jsem si řekl, že svého kamaráda v tom nenechám. A rohodně tam jdu i já. Já vím, bible říká, že nemůžu být s mužem, ale proč mám věřit v boha, když v něj věřit nechci?

Vzal jsem pozvánky, které jsem pro něj vyrobil a šel jsem dolů, protože mi moje maminka řekla, že už je čas na snídani. Tak jsem sešel dolů a sedl si ke stolu. Museli jsme se jak kreténi pomodlit, držet se za ruce a poslouchat motlidbu mýho debilního otce, který mě vůbec nerespektuje. A pak začal náš rozhovor.

"Tak jaké jsou dneska tvoje plány?" Otázala se moje mamča. Vždycky jsem měl svou maminku neuvěřitelně rád, podporovala mě ve všem, dokonce mi pomohla s těmi pozvánkami a řekla, že bych na tu oslvu měl jít, když je to můj nejlepší kamarád. Jenomže můj táta je zásadně proti Alexovi, protože je homosexuál. Nevím, co proti němu má, je to člověk jak my.

"Ale, jenom škola. No a potom jsem slíbil Alexovi, že pomůžu s jeho připravou na oslavu." Usmál jsem se pro sebe, protože vím, že moje maminka bude souhlasit. Ale potom nastoupil můj ZÁSADNĚ křesťanský fotr.

"Řekni mu, že jsi dnes zaneprázdněný. Jdeš po škole do kostela." Co jsem mohl čekat. Je to stejné, jako vždycky. Ale tentokrát ne. Prostě jsem mu to slíbil a tak tam půjdu. Obrátil jsem se na moji maminku a ona jen přikývla. Pak jsem se zvedl a rozloučil jsem se s ní. Můj táta se se mnou zásadně neloučil, protože pozdrav jako "Ahoj" pro něj nebyl dost. Muselo tam být alespoň "bůh ti žehnej" a na to já opravdu nejsem.

"Buď doma v 15:30, protože jdeme do kostela." Slyšel jsem mojeho otce, ale já jsem ho jen ignoroval. No což, Alex je můj nejlepší kámoš a nehodlám nsše kamarádství zničit. Proč? Protože ho mám prostě rád. Má nádherný oči, nádherný tělo a krásný úsměv. Ale to jsem mu ještě nikdy neřekl. Vždyť jsme nej kámoši a jak jsem řekl, nechci zničit naše přátelství.

Když jsem došel do školy, tak tam na mě čekal a usmíval se na mě. Bože, podlamují se mi kolena nad jeho úsměvem. Tak jsem k němu došel a jako vždycky jsme se obejmuli. Jako vždycky, překrásně voněl.

"Tak co, máš pozvánky?" Usmál se na mě a já si jen liboval, jak má nádherný hlas. Přikývl jsem a z tašky jsem vytáhl papíry, na kterých byly ty pozvánky vytištěné. Měl nádherné rozzářené oči, bože je tak krásný!

"Jsou užasný! Díky." Usmál se znovu a já nebyl schopný slova. Co mi to ten kluk dělá? Je neuvěřitelně úžasný a perfektní ve všech směrech. Ale co by na to řekl můj táta? Ta jeho posraná bible, kde se říká, že homosexuálové nejsou lidi. Není to snad naprosto jedno? Možná je někdy dobré poslouchat svoje srdce.

*Po škole*
Počkal jsem na Alexe u brány a jen jsem se usmával nad jeho fotkou, co mám v mobilu. No a pak přišel. Jaké překvapení, že? No, šlo jsme tedy k němu domů a já jsem nebyl schopný přemýšlet normálně. Ale pořád jsem byl zvědavý, co na to řekne táta, až příjdu domů večer. To je ale teď jedno, protože jsem tady s Alexem a pracujeme na výzdobě.

"Jenom jsem si říkal, proč se se mnou vlastně kamarádíš, křesťane." Slyšel jsem naprosto perfektní hlas, až mnou projel mráz.

"Víš, to že jsi gay nás nic nedělí od toho, abychom se nekamarádili. Jsme nejlepší kamarádi a taky jimi zůstaneme. Můžeš mi říct naprosto cokoliv a pořád budeme nejepšími kamarády." Usmál jsem se a přišel jsem si k němu sednout na sedačku. On se jen usmál a položil si hlavu na moje rameno. Bylo to tak krásný... Kéž by tak mohl sedět pořád.

"Víš.. Neřekl jsem to jednu věc..." Začal větu,"Možná pro mě znamenáš víc než jenom nejlepší kamarád. A víc než jen bratr." Dokončil a trochu se ode mne odtáhl. Já se jen usmál a otočil jsem si jeho hlavu ke mě. On měl slzy v očích, to mi trhalo srdce.

"Víš, Alexi, já tě mám rád. Víc než jen kamaráda, nebo bratra. Zamiloval jsem se do tebe. Patříme k sobě. Tohle je, kdo vlastně doopravdy jsme, jsme perfektní." Usmál jsem se a jemně jsem ho políbil. Byl to pro něj šok, ale políbil mě zpátky a slzy začaly padat po jeho tváři. Odtáhli jsme se od sebe a vzal jeho tvře do mých rukou, uřel jsem mu slzy.

"This is who we are." Zašeptal jsem a dal mu pusu na čelo. Jenomže potom se rozezněl domovní zvonek. Začal jsem se trochu bát, ale proč se bát, když stejně nemá cenu se s mým otcem hádat. Tak jsem šel ke dveřím a odemknul jsem. Pomalu jsem otevřel dveře a tam stál naštvaný otec a za ním maminka.

"Řekl jsem ti, že s ním nebudeš." Můj táta zněl docela naštvaně, ale prostě on pořád rozhoduje za mě a já už to nechci dál poslouchat. Alexe miluju a tečka.

"Ne tati. Já ho miluju." On se jen zamračil.

"Nemiluješ. Jsi jenom rozhozený, nevyznáš se v sobě a potřebuješ pomoc." Snažil se mě táta obejmout, ale já ho jen odstrčil.

"Ne. Nepotřebuju žádnou pomoc. Já Alexe miluju. Tohle je, kdo vlatně jsme, kdo jsem já a už nechci, aby jsi za mě rozhodoval. Někdy dobré začít poslouchat své srdce. Možná potom najdeš i nějaký soucit a zjistíš, že nikdo není, podle tvého, dokonalý." Řekl jsem a objal jsem Alexe, který zabořil obličej do mého ramene.

Moje máma se na mě jen usmála já jen dál objímal toho nejperfektnějšího kluka, který existuje na celém světě. A teď je můj. Tohle je, kdo jsme. This is who we are.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 16. června 2014 v 21:33 | Reagovat

I need more stories like this. Perfect! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama