#BattleScars

29. července 2014 v 13:34 | Venouš
Blázním nebo jsem pořád normální? Jsem mrtvá nebo žiju? Mám bojovat nebo se mám vzdát? Mám přestat snít nebo ten sen uskutečnit? Ale jedno vím. Nejsem sama, nikdy sama nebudu. A proč? Mám rodinu, mám svou rodinu. I když mám tak trochu strach, že zůstanu sama, protože to co dělám není dobré. Teda alespoň podle toho, co řekla máma. Podle ní jsem pořád jenom ta špatná já. Ale tohle bychom mohli nechat být, co vy na to? Lepší bude, když zůstaneme u tématu. A to si myslíte i vy, že ano? Ale pokud ne, tak je mi vás líto :)

Sama se pokouším něak žít bez toho, aniž bych litovala toho, co jsem vlastně udělala. Marně. A proč? Protože já lituju snad všeho. Napiju se, není tam moc
kalorií? Něco řeknu, neřekla jsem něco špatně? Sednu si na sedačku... Okay, nelituju toho, kam jsem si sedla, ale to je jedno. Ale co, není to jedno? to říkám poměrně často, ne? Lituju toho. Ha! Už zase. Lituju toho, co jsem napsala. Ale mazat se mi to nechce.


Tak jo, možná bychom mohli začít psát o tom tématu, které jsem vybrala. Ale proč jsem ho vybrala? Protože chci napsat něco o tom, jak vlastně sami nejsme. To je te důvod. A tak vám tedy chci něco napsat, možná se to někomu líbit nebude, někomu možná ano. O to se mi ale moc nejdná...

Samota. Cítíli jste se někdy tak sami že jste museli křičet, aby jste se ujistili, že pořád existujete? Že vám to trhalo srdce, báli jste se jenom pohnout, aby se vaše srdce neroztrhalo na miliardy kousků? Že váš mozek nebyl schopný myslet na nic jiného než na tu samotu? Kladli jste si otázku, zda-li vůbec žijete? Tak sami, že nepomáhalo ani to řvaní a museli jste si ublížit? Okay, to už je možná moc, ale co když?

Bolest a smutek. Byli jste někdy obětí toho smutku, kdy jste nemohli přestat brečet a bolest v srdci byla tak strašná, že jste skoro nemohli dýchat? Říkali jste ji, jak se to mohlo stát zrovna vám? Říkali jste si, jak je tohle vůbec možné, jestli je tahle noční můra pravdivá? Bylo to tak strašné, až jste nevěděli co máte vlastně dělat a tak jste seděli v rohu postele a houpali jste zepředu dozadu?

Nezapomeňtě však na jednu věc. I když je ta bolest příšerná, cítííte se sami víc než kdokoliv jiný; jste pořád naživu a nejste sami i kdyby vám to tak připadalo. Vždycky tu bude člověk, který vás bude milovat nade vše. A to nejdůležitější, stojí za to bojovat. Možná máte nějaké jizvy, možná máte víc jizev na srdci než někdo jiný, možná máte víc jizev na ruce než kdokoliv jiný. Možná máte těžký život, možná se snažíte utéct z reality a možná se vám nechce vůbec existovat. Ale k čemu všemu tohle bude?

Nekonejte žádné blbosti, stojí to za hovno. Věřte si, objevte v sobě to hezké, objevte v sobě to, co ostatní lidi nemají. Objevte svou originalitu. Nepřipadejte si jako chodící stíny, zvedněte hlavu výš a nikdy se nenechte urazit tím, co není pravda. Múže vám říct, že jste blbý, že jste tlustí. Ale vy si musíte prostě v hlavě říct, že to na vás nemá vliv. Ať to jde jedním uchem tam a druhým ven. Nesmíte podlehnout. Nesmíte udělat žádnou blbost. Nesmíte zemřít.

Když jste se narodili, tak to mělo nějaký důvod. Někdo vás na tomto světě chtěl. Nepředpokládalo se, že budete mít tak těžký život. Ale jste tu, stojíte (sedíte, ležíte) na tomto místě a žijete. Jste silní a všechno, co uděláte je pro vaše dobro. Hlavně žádné blbosti. Já tu s vámi všemi budu, budu vám držet palce a budu na vás myslet. Budu tu vždy pro vás. Vždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama