From Death To Destiny - Kapitola 2.

2. července 2014 v 16:07 | Venouš |  From Death to Destiny
Ano, sice píši hóóóóóóóóóódně pozdě, ale já za to prostě nemůžu. Jsem tak trošku na vás zapomněla, ale moje chyba to není. Prostě moje mysl tak potemnělá, že jsem prostě maličko nezvládala psát normální věci, ale nakonec vám tady dávám druhou kapitolu mého příběhu.

Park | Kapitola 2.


Malý Radek seděl v parku a plakal. Ale co by se mohlo stát? Když uviděl strýčka, tak co malý Radeček udělal? A vlastně. Co se stane, když do školy chodit nebude? Zkusí to? Nebo se jednoduše na to všechno vyprdne a přežije těch pár let na základní škole? Tohle všechno se dozvíte v tomto dílu, kde se posuneme o pár let dopředu, kdy už stýček vedle Radka nebude, ale bude sedět na tom samém místě. Právě v tomto dílu se dozvíme, jak to všechno bylo, když Radek přestupoval na druhý stupeň základní školy.

BTW: Všechno, co píšu je vymyšlené, takže pokud vám nebudou seděl názvy, tak se nedivte.


Malý Radek plakal v parku, na jedné lavičce, kam chodil skoro každý den. Měl tu lavičku strašně moc rád, ale tentokrát tam plakal, plakal celé hodiny a byl k neutišení. Vlastně ani nikdo nebyl, kdo by ho utišil. Až na jednoho pána, který se tam objevil. Malý Radeček ho zbystřil a vřítil se mu do náruče. Plakal ještě víc a tak si ho pán vysadil na klín a začal ho utišovat.

"Mají mě moji rodiče rádi, stýčku?" Zeptal se malý chlapeček s uslzenýma očičkama a klepající se bradou. Stýček se na chvíli otočil směrem ke stromům, neodpovídajíc svému synovečkovi, který právě odhalil tajemství, co nemělo být nikdy odhaleno. Už teď tomu muži bylo jasné, že Radek je výjmečné dítě, pravděpodobně velice inteligentní. Ale bál se, že ho jeho rodiče zkazí natolik, že by se dokonce bál vyjít z domova, nedej bože ze svého pokoje.

"Synovče. Kdyby tě neměli rádi, tak by si tě nenechali." Snažil se malého chlapečka přesvěčit. Ale podle výrazu v Radkově tváři se mu to tak nejevilo. Vypadalo to spíš, jakoby věřil svému objevu než aby uvěřil svému stýčkovi, který pravdu rozhodně neříkal. Jeho rodiče ho přímo nenáviděli. Nebyl podle jejich představ. Slabý, hubený a moc ubrečený. Neměl barvu očí po matce, ale po otci. Barva vlasů se nepodobala ani jednomu z rodičů. Ale jeho tvář, andílek. Ale to se jim taky nelíbilo.

"Já vím, že mě nemají rádi." Sklopil oči malý šestiletý Radeček, který byl už spíše dospělý, než šestileý. Vždycky se musel starat sám o sebe, rodiče se ani nezajímali, jestli potřebuje k doktorovi a otec ho navíc sem tam zneužije, aby si chlapec uvědomil v jaké se to objevil rodině. Matka ho nechodívala uspávat, nikdy se nezdála být jako ta maminka, která by pro něj položila život, která by za něj dýchala.

"Pojď, je čas jít domů." Sundal ze svého klína Radečka stýček a šli domů. Radeček chytil stýčka a ruku a opět začal plakat. Nechtělo se mu do domu, kde ho nikdo nemá rád. Ani sourozence nemá. Ale co když jednou bude? Bude ho mít ten dotyčký rád? Asi ne. Pomyslel si Radeček a opustili park.

O PĚT LET POZDĚJI
Šestá třída začala před několika dny, ale na tom se vůbec nic nezměnilo. Radek si ještě kamarády nenašel, jeho rodiče ho stále nenávidějí a jeho pokoj je prolezlý depresí, výkřiky, slzami, bolestí. Je to tam jak po výbuchu, neuklízí si, ale stejně nemá moc věcí. Pokoj si přelepil plakáty svých oblíbených kapel, má kytaru, peníze, postel, notebook, věci do školy. Dokonce si radši nechali udělat jednu koupelnu navíc, protože jeho rodiče s ním nechtěli mít nic společného. Měl maličký pokojíček s malou koupelkou, kde se vlezl sprchový kout, záchod, umyvadlo a jedna malá skříňka na jeho věci.

Dneska znovu šel cestou do parku a opět plakal. Bylo to nějakých těch pět let zpátky, kdy tu naposledy šel. Ale dneska přišel znovu. Sedl si na lavičku a schoulil se do klubíčka. Bylo to naprosto příšerné, protože nebyl schpný přestat plakat. Celé hodiny plakal na jednom místě. Nebyl schpný se normálně pohnout. Brečel každý den, skoro vůbec nespal, měl sklony k sebepoškozování, ale na život si ještě nesáhnul. Bál se, že to nedokáže, ale když už dokázal přežít život se svou rodinou, která ho nenáviděla a dokázal ustát smrt strýčka, tak si řekl, že by dokázal.

Když v tom někde v dálce uviděl postavu. Doufal, že to je strýček a jenom lhal tím pohřbem, ale nakonec se z toho vyklubal starý, hnusný bezdomovec a naštěstí si Radka vůbec nevšímal. A tak tiše brečel a brečel. Bylo to k nezastavení. Už tu nebyl naprosto nikdo, kdo by ho ml rád. Snažil se komunikovat, ale jeho stav se stále zhoršoval, a když nemluvil třeba celé dny, tak se pomalu začala líhnou sociální fóbie.

"Má mě vůbec někdo rád?" Řekl si tiše pro sebe, jakoby čekal na svého strýčka, že mu odpoví, že je tady a že ho má rád. Ale nic se neozývalo. A tak se Radek zvednul a pomalu se šoural domů. Pomalu, pomaleji než před těmi pěti lety. Nechtělo se mu domů. Nepatřil tam. Nebyla to jeho rodina. Byl jenom chodící stín. Dá se to ještě změnit? Pomyslel si Radek a opustil park.

Pokračování příště.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 2. července 2014 v 17:08 | Reagovat

Aww konečeně! Je to totálně epicky smutný. Krásný, ukápla slza. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama