Cestou na psychiatrickou léčebnu

13. srpna 2014 v 13:06 | Venouš


Je
to sice trochu delší příběh, ale což. Však už jste zjistili, že se můj život nevleze do jednoho blbého článku. Samozřejmě, články nejsou blbé jenom se musí dobře napsat. Ale já se radši vrátím ke svému dlouhému příběhu, který je mnohem lepší napsat, než říct někomu do očí. A právě vám věřím, proto vám ho také odvyprávím.

Jak víte, všechno začalo, když jsem byla ve třetí třídě a tam jsem došla k závěru, že tu nemám, co dělat. No a potom, co jsem začala poslouchat hudbu, co poslouchám, tak jsem vlastněprošla ročníkama se sluchátky v uších. Nastala sedmá nebo šestá třída a byla tak trochu zima. No, zima byla trochu víc a všude bylo nádherně bílo.

Abych nezdržovala a dostala jsem se k tématu, tak to radši dopovím. No, hráli jsme koulovanou, holky proti klukům, a když nás tam bylo tak trochu míň, tak jsem začala některé holky chránit. A pak se ozvalo "Tebe by nikdo nechtěl, ty jsi ošklivá!" A to byl pro mne konec. Zdrhla jsem.

Potom nastala osmá třída a mne se na rukou začaly objevovat čím dál hlubší, větší jizvy, lidem to začalo být divné. Naše třídní upozornila moji mámu a ta mě tak torchu začala kontrolovat. Pořád to byly jenom takové malé jizvičky, ani z toho moc netekla krev, když jsem způsobila tuhle ránu. Ale pro mámuto bylo dost a tak mi začala kontrolovat ruce každý večer po koupeli nebo sprše. Proto jsem se začala řezat na nohou, jizvy byly mnohem hlubší, dokonce sem tam ukápla krev na zem, na polštář nebo do vany.

Na ručníku se začaly objevovat kapky krve a tam jsem začala používat červené ručníky, kde to bylo perfektně maskováno. Docela jsem se radovala z toho, že nikdo nic neví, ale pak mi to nestačilo. Zase jsem se vrátila k rukám a začala jsem nosit dlouhé rukávy, mikiny i když bylo docela vedro.

Lidi se začali ptát, jestli mi není vedro, ale já jsem jen odpověděla, že mi je naprosto dobře a šla jsem dál i když jsem věděla, že mi nevěří. No a potom jsem to začala trochu víc přehánět a moje ruce zdobilo už moc jizev. Chtěla jsem s tím nadobro skončit, snažila jsem se, co to šlo. Ale bez výsledků. Všechno to zase skončilo tak, že jsem šla ještě hloub a potrestala jsem se znovu. Musela jsemto někomu říct, nemohlo to zůstat jen tak.

Když jsem tedy jednou šla do školy, tak jsem ukazovala staré jizvy a měla jsem zakryté nové rány. Pár lidí mi chtělo pomoct, ale to asijenkm proto, že to byli učitelé, a od nich jsem pomoct nechtěla. No a potom tu byli lidi, co mi pomoct zřejmě nechtěli. Smáli se mi, říkali, že to dělám jenom pro pozornost. Abych byla vidět. Ale já jsem potřebovala jenom pomkct, protože jsem to dále už nezvládala. Chtěla jse se zabít.


Tehdy jsem toho měla dost a tak jsem to trochu přehnala. Měla jsm ruce od krve, bylo mi na nic a měla jsem chuť zemřít, ale neudělala jsem to. Umyla jsem si ruce a zavítala do svého pokoje. Ale potom se objevila máma a já je tak tak zakryla moje ruce. Chtěla je vidět, ale potom mi jen řekla, že pojedeme za doktorkou, která byla mým psychoterapeutem. Jenomže, když jsem s očekáváním města Ostravy neviděla njc, co by mi připomínalo to město, tak jse začala trochu panikařit.

Když jsem se odvážila vystoupit ze zastaveného a zaparkovaného auta, tak jsem se ocitla někde, kde jsem to neznala. A pak jsem uviděla docela velkou ceduli s nápisem "PSYCHIATRICKÁ NEMOCNICE OPAVA" Upřimně, to mě totálně rozsekalo, nechtělo se mi tam chodit, nechtěla jsemtam jít. Proč to muselo být zrovna, když jsem byla dořezaná nejvíc? Ptala jsem se sama sebe, ptámse dodnes. Snad mne nebudou kontrolovat do konce mého života.


Připadala jse si jak s monstrem v hlavě, bylo to příšerné. No nakonec si mne tam nechali...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 14. srpna 2014 v 11:43 | Reagovat

U r my strong girl. I love u.

2 judder judder | Web | 9. září 2016 v 10:46 | Reagovat

vyhodna pujcka pro id domu :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama